Proti všem zastaralým patriarchálním předsudkům- a nejen v politice- se snaží už asi 150 let bojovat feministky. V socialismu u nás žádné feministky nebyly, protože si ženy už všechna práva údajně vybojovaly. A pokud se náhodou vyskytly nějaké problémy, pak zde byl přece Svaz žen, který soudruhům všechny nedostatky tlumočil. Ale vzhledem k tomu, že nedostatky nebyly celkem žádné, tak se Svaz žen zabýval alespoň sběrem léčivých rostlin a sběrem sběrných surovin. Feministky tenkrát byly jenom na Západě, neboť jenom tam byly ženy pořád utlačované. Po listopadu se kupodivu pár feministech vyrojilo i u nás- jenže se na těch pár odvážných ženských všichni vrhli jak vzteklí psi.
Feministky a sufražetky usilovaly v minulosti především o politická práva žen. Zejména vyžadovaly volební právo a právo na vzdělání. Obě práva už dnes ženy dávno mají a přesto feministky pořád „remcají“. Domnívají se, že mnoho věcí ještě není zdaleka dořešeno, a že je třeba proti různým nešvarům otevřeně vystupovat. Zdá se mi ale, že jejich snažení je jen chabá obrana proti útoku. Všestranně silnější muži mají totiž na všech frontách pořád tendenci „slabší pohlaví“ utiskovat. Přesto i tak je práce feministek užitečná, neboť hlídají, aby se započatá cesta pokroku nestáčela nenápadně zase nazpátek. Tak jako by si všichni občané měli bedlivě hlídat demokracii, tak by si zranitelnější ženy měly hlídat svá práva ve společnosti. Aby o ně náhodou zase nepřišly. Jestli si někdo myslí, že už to dnes není možné, pak jen připomenu existenci dnešních bordelů. Ty podle práva nemají vůbec existovat, ale stát nad nimi přivírá obě oči. Čtyřicet let jsme se domnívali, že už máme tyhle nehoráznosti s veřejným kupováním žen dávno za sebou. A ejhle: pár velmi bohatých pasáků (a prasáků) vnucuje své tržní kurevnické móresy kvůli větším ziskům přes „osvětové časopisy“ zbytku celé společnosti. Ve veselých historkách z bordelů se 0,01 procento nemorálních lidí snaží přesvědčit 99,9 procenta normálních lidí, že to je naprosto běžná a standartní situace, když si manžel v pyžamu odskočí na čtvrt hodiny do bordelu. Vždyť je tak ohleduplný, manželka právě usnula a jemu se zachtělo sexu, přece ji nebude rušit.(NEI Report, prosinec 2002). Já se taky divím feministkám, že proti těmto zhovadilostem (jinak se to nazvat nedá) nebojují. Všechny ty instituce La Strada jsou totiž neúčinné, neboť obchod se ženami bude v Evropě existovat do té doby, dokud budou existovat bordely. Prostituce nikde v Evropě není trestná. Pokud kurvy chtějí „pracovat“, mohou se věnovat individuální prostituci, nikoliv prostituci zločinné, organizované v bordelech. Snad si jednou lidé všimnou, že existence bordelů skutečně rozbíjí rodinu, kurví vztahy mezi všemi lidmi a traumatizuje ženskou sexualitu.
Feminismus je také dobrý obranný val proti všem misogynům, kteří se znovu a znovu vynořují, neboť se nemohou smířit s tím, že žena už není jejich poddaným. Jak víme, v 19.stol. byly ženy bezbranné jako kuřátka a kdejaký nenávistný, zapšklý starý mládenec si na nich beztrestně ostřil své péro. Dnes už tento typ mužů nemá žádnou šanci. Feministky dovedou fundovaně odrazit jakékoliv útoky namířené proti ženám, jsou dobrým kladivem na všechny druhy misogynů. Jakmile se někde nějaký vynoří, vystrčí růžky a začne s nějakými nenávistnými teoriemi, v nichž dokazuje, v čem jsou ženy méněcenné, hned dostane od feministek ťafku po své hubě nevymáchané. A že je těch misogynů stále dost, a to dokonce i na nejvyšších vládních místech si můžete přečíst na: www.feminismus.cz. Naposled ostudné výroky Langra nebo Svobody jsou toho důkazem.
Koneckonců ženčlověk už dnes nemusí být ani feministkou, v podstatě každá vzdělaná žena, když se jí něco nelíbí, dovede se ohradit proti různým nehoráznostem. Hlavně se spisovatelkami se na konci dvacátého století roztrhl pytel. A všechny ty spisovatelky nezůstávají mužům nic dlužny. Dokáží bravurně popsat, jací muži ve skutečnosti jsou, a co všechno bezbranným ženám v historii lidstva provedli- je dobré jim to omlátit o hlavu.
V současném světě nejvíce prosluly americké feministky. Známou se například stala Susan Faludi, která shromáždila spoustu pravdivých čísel o amerických poměrech. Avšak o jejich publikování tenkrát neměl nikdo zájem. „Muži mají většinu ve všech našich médiích. Zveřejňují jenom to, co se jim hodí“, reagovala na to novinářka a zasedla za stůl a napsala pětisetstránkový bestseller „Backlash- nevyhlášená válka proti americkým ženám“, který patřil k nejprodávanějším knihám v USA.
Přiznám se, že feministické aktivity nijak soustavně nesleduji, jen když byl někde nějaký zajímavý článek, tak jsem si ho vystřihla. A těch článků u nás bylo zatraceně málo. Takže vlastně mnoho materiálu o zahraničních ani českých feministkách nemám. I nyní jsou české feministky u nás dobře schované, nikdo o nich nic neví. Ale před několika lety jsem si vystřihla z Respektu zajímavý rozhovor právě se Susan Faludi, z něhož vyjímám několik jejích myšlenek a názorů, protože jsou dodnes aktuální:
-Američanky si v průměru vydělávají dvě třetiny toho, co se v USA platí mužům.
-Když nemáte přímý přístup k moci, musíte si najít nepřímý. To tajemství, nepřímé chování bylo naše jediné východisko, čemuž jsme se dost dobře naučily. Byly jsme potlačované tak dlouho, že se podobný nepřímý způsob jednání začal považovat za ženský. Ve skutečnosti je vlastní každé skupině, která nemá možnost jednat přímo, která je utlačovaná. Teď panuje takový divný mezičas. Až nyní se začínáme dovolovat chovat se otevřeně, ale stále žijeme ve společnosti, která je neskutečně nepřátelská vůči ženám, které se chovají přímo. Okamžitě pro ně najdou ty nejhorší výrazy ( a my víme, které to jsou).
-V USA má tradiční uspořádání- kdy manžel pracuje a žena je doma- jenom sedm procent domácností. Ve skutečnosti se tedy žena musí o sebe postarat sama. Tlak vyvíjený na muže souvisí s krizí společenského pojetí mužnosti. Zatímco ženy svou společenskou roli převrátily naruby, u mužů k ničemu podobnému nedošlo. Proto je tolik bolestných nedorozumění. Přesto změny nejsou v zájmu mužů. Kdo by se dobrovolně vzdával moci, možnosti vydělávat víc? Kdo by si nechal vzít větší politický vliv, výraznější vliv na kulturu? Na druhé straně je zjevné, že tradiční pojetí mužnosti začíná překážet mužům samotným. Nejsou s to uspokojit svou vlastní tradiční představu.
-Feminismus zpochybňuje celý establishment. To hlavní je o tom, že celý systém je prohnilý až ke kořenům. Kapitalismus je postavený na patriarchátu a funguje tak, že potlačuje menšiny a zejména ženy. Proto chceme změnit celý systém. To muže, kteří mají moc, velmi znervózňuje. Protože tady nejde jenom o to, připustit do parlamentu pár žen navíc, chovat se k nim důstojně v práci. Celý systém se musí přetvořit, protože ten, který máme, vznikl, aby sloužil jenom polovině populace.
Reportérka se ptá: „Nechcete náhodou nastolit socialismus?“
„Netvářím se, že vím, jak bude spravedlivější společnost vypadat. Ale rozhodně to nebude svět, který od žen a mužů očekává, že budou dřít za mrzký plat, aby se pár zbohatlíků mělo dobře. Dostáváme nejrůznější nálepky. Jenom proto, že lidi se bojí každé, sebemenší změny. A čím je náš tlak silnější, tím větší, brutálnější odpor se nám klade. Klasický příklad je snaha znovu postavit potraty mimo zákon: zákaz potratů má působit jako bič na ženy.
O ženě exprezidenta Hillary Clinton řekla: „Hillary je produkt feministického hnutí. Vystudovala, stala se doktorkou práv, uplatnila se v mužském světě. Byla na seznamu stovky nejvlivnějších právníků ve Spojených státech, intenzívně se zabývala sociální politkou, podílela se na vytvoření Fondu na obranu dětí. Vlastně už udělala pro sociální reformu víc než prezident. Nebýt ale ženského hnutí, seděla by doma. Pro feminismus je strašně důležitá. Je to poprvé v naší historii, kdy první dáma země přesně ví, o co jde v životě obyčejné, průměrné americké ženské. Což je touha mít nejen rodinu, ale i práci. Mít respekt v práci i doma. Nejenomže Hillary jde za svým, ale ona se tím netají. Není ten klasický typ, který se zdvořile usmívá na pódiu a pak pletichaří. Jde na věci rovnou. Přezdívají ji lady Macbeth a mnoha netisknutelnými výrazy. Což je jenom další klasická ukázka diskriminace schopné ženské.
Moje kamarádka píše knihu o rozdílném vedení děvčat a kluků na školách. Když se v jedné třídě střední školy zeptala, jestli by si přítomné dívky přály stát se prezidentkou, řekly jí: Žena se nemůže stát prezidentkou. Na to je zákon. A tak nějak podobně to bereme i my ostatní. Žena se v Americe prostě stát prezidentkou nemůže.
O módě: „Od rána do večera nás kosmetický průmysl konfrontuje s image neexistujících ideálně krásných žen….Pamatuji se, jak jsem věřila všem těm nesmyslům o tom, že za nezávislost se musí platit krutá daň, že vysokoškolačky, které neskončí u oltáře hned po promoci, už nemají šanci. Od zblbnutí mě tehdy zachránilo psaní knihy. Zjistila jsem, že každý z těch jednotlivých předsudků o svobodných ženách je postavený na lži. Uvědomila jsem si, že problém není ve mně, ale ve společnosti, ve které žiju. A že já s tím můžu něco dělat. Můžu si stěžovat, protestovat, napsat knihu. Móda bude vstřícná a ne nepřátelská průměrným ženám, teprve když ji budou vlastnit a provozovat ženy. Modely mužských návrhářů jsou výplodem jejich fantazie o ženě“.
Redaktorka: „Podařilo se vám svým bestsellerem zastrašit všechny muže, nebo nadále žasnou, že i krásná a plachá ženská může být feministkou?“
„Spousta mladých žen se k feminismu nehlásí. Jenom proto, že jim nakukali, že s nimi nebude chtít nikdo chodit, když se o feminismus budou zajímat. Já mám přesně opačnou zkušenost. Jistě mě nevyhledávají ti, kteří feminismus zarytě nenávidí. Ale jinak jsem překvapená. Čím víc o potlačování práv žen mluvím, tím víc mužů potkávám. Feminismus přitahuje velmi zajímavé muže“, říká Susan Faludi.
Dobře si pamatuji, že americké feministky byly trnem v oku u nás už za komunistů. Z té doby mi zůstal na památku článek z Mladého světa, kde tenkrát poskytla rozhovor americká režisérka a feministka Lizzie Borden. Snažila se o maximální otevřenost a přímost, ale redaktoři MS se jí tenkrát odvděčili tím, že rozhovor s ní nadepsali titulkem: Sexuální život kudlanky nábožné. Proč ji nazvali kudlankou nábožnou jsem tenkrát nepochopila, protože na jejích názorech jsem neshledávala nic závadného. Posuďte sami.
Co si představujete pod pojmem feminismus?
Jsou různé druhy feminismu. V Americe je dnes nejrozšířenější „organizovaný“ feminismus, mající skoro formu politické strany. Angažuje se v různých otázkách- před pár lety to bylo hnutí proti pornografii, v poslední době usiluje o legalizaci potratů.
Vaše filmy, to je sex. Proč?
Sex je bojiště, kde je všechno možné. V sexuálních vztazích jde o moc. Někdy ve vztahu dominuje žena, jindy muž. A všechno, co se v našem životě odehrává mimo sex, se od sexu odvíjí. Někdy ženy upadají do velmi tradičních rolí. Cítí se však mnohem silnější, když mají dojem, že mohou iniciovat sex. A muži musí pochopit, že je to tak v pořádku.
Proč boj, ne hra?
Bylo by krásné, kdyby to mohla být hra. Máte hodně žen ve vládě, v parlamentu, v rozhodujících funkcích velkých podniků?
Ne.
Tak vidíte. Uvidíte, co se začne dít, až ženy projeví o tyto posty vážný zájem. Muži se budou tvrdě bránit. Žádná hra, ale boj. Na vysokých postech, v politice, v průmyslu i mezi filmaři je pořád mnohem víc mužů. Ne proto, že by byli líp disponovaní, ale z tradice. A to považuji za nefér.
Neprchají před vámi muži?
Někdy ano. Svého posledního přítele jsem si vybrala já. Kdyby se mu to nelíbilo, jistě by to nepřijal. Matka mi říkávala, že jako žena nikdy nesmím udělat první krok. Dlouho jsem se tím řídila, až jsem si jednoho dne řekla: A proč ne? Proč bych nemohla udělat, co udělat chci?
Ale tohle je snad názor natolik přirozený a samozřejmý, že kvůli němu nemusí být člověk feministkou.
Vám to možná zní přirozeně a samozřejmě, ale Amerika je hrozně puritánská. Ženy jsou vychovávané v přesvědčení, že sex je něco špatného, že samy nesmějí být iniciativní, že nemohou říct ano, když myslí ano.
A co vaše dva klipy pro Playboye?
Právě to mě láká, ne klasické pornofilmy, násilné až urážlivé. Ale ženská erotika, jakýsi výzkum smyslnosti. Pár bych jich ráda udělala, ale jinak mě zajímá žena jako komplexní bytost, se všemi svými dalšími volbami, nejen sexuálními. Ono to s tou emancipací u nás není příliš žhavé. Protože má-li se mluvit o rovnosti, mělo by se začít hezky odshora. Od Bílého domu. Představa, že by se prezidentem Spojených států mohla stát žena, je stále ještě naprosto fantaskní. A tak v čele USA stojí muž, vláda je téměř čistě mužská, v Kongresu sedí převaha mužů, průmysl, banky, obchod a tisk řídí téměř výhradně muži. Ženy jsou povětšinou k vidění jen jako sekretářky nebo pěstěné manželky.
Když Lizzie Borden poskytovala Mladému světu rozhovor, jistě netušila, že se octla v zemi, kde feminismus má nádech spíše deviace. Feministky jsou u nás spojovány s představou agresivních, nehezkých, nepříjemných žen, které nemají rády muže; a feminismus se prezentuje způsobem, který jej má zesměšnit a zdejší ženy odradit. A pojem „americké feministky“ znamená u nás totéž co „americké fúrie“. Posbírala jsem za ta léta na ukázku pár hezkých výrazů a názorů z našich novin a časopisů na adresu amerických, ale i našich českých feministek: Militantní americké feministky jsou odpudivé bojovnice, které nenávidí muže. Vedou boj s muži o nadvládu ve společnosti. Nejdivočejší jsou americké feministky. Americké feministky by mne uštípaly a konflikty s nimi si v Americe nikdo nedovolí. Feministické hnutí mi je nesympatické z prostého důvodu- jsem ráda ženou a mám ráda muže. Feministka je ženská, která je naštvaná, že není chlap. Víte kdo přenáší nemoc šílených krav? Feministky. Šíblé, zakomplexované feministky. Radikální modré punčochy. Nikdy jsem se o feminismus nezajímala, protože jsem muži ráda ochraňovaná. Jsem antifeministka. Jde o příšery, jež nenávidí muže. A dále: zuřivé, extremistické, uražené, stupidní, odpudivé- to všechno jsou výrazy z našich sdělovacích prostředků. Být feministkou je u nás větší zvrhlost, než být komunistkou. Na adresu feministek jsem neslyšela jedinou pochvalnou větu. Korunu tomu nasadila jedna z mých dcer, která na otázku, co si myslí o feministkách řekla: „To jsou lesby, ne?“
Nebo bylo v MS zveřejněno několikastránkové pojednání o českém (v podstatě neexistujícím) feminismu. A všechny ty stránky byly vyzdobeny velmi vtipnou kresbou. Byla na nich žena, jejíž obličej s dlouhým, zakřiveným nosem měl podobu čarodějnice, zároveň však svým kosočtvercovým tvarem připomínal dámské přirození. A z pod sukně té čarodějnice s pičoidním obličejem čouhalo přirození pánské. No jasně, byla to typická česká feministka. Není tedy divu, že po takové masáži mozků se české ženy k feminismu nehlásí. Proto od nich slyšíme samé uhýbavé, bázlivé odpovědi a vůbec nejčastěji uvádějí svou řeč sloganem: Víte, já nejsem žádná feministka, ale… a pak uvedou, co všechno se jim ve společnosti nelíbí.
Odpor, nevraživost a zlost ze strany mužů vůči feminismu chápu. Feministky pro ně představují obtížný hmyz, vosy, které pořád bezdůvodně popichují. Muži prostě nesnášejí, když je ženy kritizují. Když si ženy u nás dovolí kritizovat hloupost či nemístnou nafoukanost mužů, okamžitě jsou označeny za feministky, což je u nás ta nejhorší nadávka. Mužům totiž nevadí, když se mezi sebou navzájem urážejí, až se hory zelenají a rvou se jako psi, až krev stříká. Kritizovat a zesměšňovat je mohou zase nanejvýš jiní muži. Ale ženská? Nikdy! Přitom se ale samy ženy dost často ocitají pod polbou kritiky ze strany mužů, kteří si servítky vůči nim neberou. Kdyby však ženy jenom z jedné desetiny nadělaly takových hloupostí jako třeba muži v parlamentu, byly by zesměšněny nadosmrti. Když člověk kdysi sledoval, co se dělo v parlamentu, to byla kolikrát přehlídka naprosté stupidity. Nebo ještě jinak řečeno-přehlídka velmi směšných vystoupení. Moje matka celé dny s oblibou sledovala přenosy z parlamentu, neboť v době pomlčkové války či při volbě prezidenta se nasmála daleko víc, než při komédiích. Aby ne, když se například nejprve na kandidáta Havla naházely metráky bahna a nejhorších urážek, a pak byl vzápětí zvolen řádným prezidentem.
Nevraživost mužů vůči kritickým ženám tedy chápu. Ale co nechápu- když o sobě nějaká madam prohlásí, že je antifeministka. Ženská, která o sobě řekne, že je antifeministka mi totiž připadá jako pytlem praštěná. Mohla by jen říct, že ji feminismus nezajímá nebo že s některými radikálními směry nesouhlasí. Ale antifeministka? To je totéž, jako by řekla, že je antižena. Feminismus podle slovníku znamená- za prvé ženskost a za druhé úsilí o zrovnoprávnění žen. Ta ženská je proti ženskosti a proti rovnoprávnosti? Říkám si: buď je antifeministka tak hloupá, že o feminismu vůbec nic neví, a tak mluví hlouposti. Nebo je tak sobecká, že ji nezajímá, jaké hrůzy se díky patriarchátu pořád dějí ve světě. Tak jako mnohé jiné ženy se patrně sobecky zajímá jen o sebe a svou vzácnou rodinu a celý svět i se svými problémy jí může být ukradený. Anebo ještě třetí možnost- cílevědomě podkuřuje vlivným mužům, oni ji pak za to možná milostivě dovolí zveřejnit její antifeministické články ve „svých novinách“.
Na adresu antifeministů napsal Ernest Borneman trefnou definici, která je podle mne velmi výstižná: „Antifeminismus je skrytá forma strachu z žen a nenávisti k ženám, která se vydává za ochranu žen před ženským hnutím. Antifeminista říká: Nemám nic proti ženám. Naopak, chci je chránit před nepřítelkyněmi z jejich vlastních řad. Před feministkami, které odmítají a popírají všechny biologicky podmíněné psychologické pohlavní vlastnosti a rozdíly a jejich účinky na společenský a hospodářský život. Antifeminista má především strach, že by ženami mohla být ohrožena jeho ekonomická pozice. Stále znovu nalézáme ve spisech antifeministů, že brání slabou ženu (tedy mužovu hračku), avšak útočí na silnou (tedy rovnoprávnou) ženu. Jsou proti ´zženštilosti´ kultury a civilizace, proti ´přehnaným´snahám o zrovnoprávnění ženy, proti ´stírání charakteru pohlaví´, proti ženskému hnutí, které se údajně chce ´zbavit muže, dítěte a mateřství´. Že o tom nic v manifestech ženského hnutí nestojí, antifeministy neuklidňuje. Chtějí uchovat ´přirozený´ základ kultury, tzn. patriarchální společnost, a protestují proti snahám feminismu, který usiluje o svět svobodných, rovnoprávných mužů a žen, což označují za nepřirozené.“
Už dávno jsem si všimla, jak jsou české ženy oproti západním ženám zaostalé a sobecké. Často je vidět ten velký rozdíl v televizi. Když tam mluví ženy ze Západu na jakékoliv téma, mívají oduševnělé obličeje a mluví oduševněle. Když tam mluví české ženy, mnohé z nich připomínají postavy z českých vtipů- hloupé slepice, tupé blondýny a nesympatické tchyně. Čím je to způsobeno, že se české ženy ještě neprobudily ze socialismu? Tlačí je do té pozice čeští muži? Může za to patriarchální čeština? Nebo je to tím, že zatímco na Západě si muži a ženy mezi sebou vše vyříkali už v šedesátých letech, tak u nás žádná taková očista neproběhla? Nebo za to mohou stupidní ženské časopisy, které vedou české ženy ke stupidnosti? Nebo je to mnoho vlivů současně? U těch ženských časopisů se na okamžik zastavím, rozhodla jsem se udělat si jejich takový soukromý rozbor.
Na počátku ledna 2003 jsem vlítla do trafiky a zeptala se prodavačky, které ženské časopisy se nejvíc kupují. „Co já vím? Všechny jsou na jedno brdo“, řekla prodavačka. A tak jsem si namátkou vybrala šest časopisů. Zde je rozbor:
Vlasta: Na titulní straně krásná tvář ženy, o politice ani řádka a dále- drby, recepty, krása, reklama, drby, recepty, krása, reklama….Vlasta byla kdysi původně založena- jak už sám název napovídá- jako feministický časopis. Za komunistů se o tomto časopisu říkávalo, že to jsou Kachní rozhledy. Jenže tenkrát to byl těžce intelektuální časopis, proti tomu co je dnes.Je smutné, že to musím říkat zrovna já. Ale už jen na titulních stránkách tenkrát bývaly krásné umělecké fotografie krajin, nebo ze života prostých lidí- to se vážně ty dámy domnívají, že české ženy dnes pořád musí vidět jenom výhradně krásné ksichty a nic jiného? Jak je možné, že se Vlasta po revoluci politikou velmi intenzivně zabývala a dnes, po 13 letech jí už nevěnuje ani řádku? Vůbec to nechápu!
Cosmopolitan: Na titulní straně krásná tvář ženy, o politice ani řádku a dále: sex, krása, reklama, sex, krása, reklama…
Svět ženy:Na titulní straně krásná tvář ženy, o politice ani řádku, a dále- rady, sex, krása, reklama, rady, sex, krása, reklama…
Žena a život: Na titulní straně krásná tvář ženy, o politice ani řádku a dále- rady, drby, sex, krása, reklama, rady, drby….
Katka: Na titulní straně krásná tvář ženy, o politice ani řádku a dále- krása, sex, recepty, rady, reklama, krása….
Tina: Na titulní straně krásná tvář ženy, o politice ani řádku a dále- krása, rady, reklama…
Výsledek rozboru: V Česku jsou nejvíce protiženské ženské časopisy! Teď už vím, kdo pěstuje politickou zaostalost českých žen. Všechny časopisy pro ženy vyzdvihují pořád donekonečna jen ženskou krásu ( abychom my běžné ženy byly patřičně trvale zakomplexované a bez špatky sebevědomí) a na piedestal staví především tupé konzumentství. Zdá se, že hlavním cílem všech těchto časopisů je vést ženy ke konzumu- kupujte, kupujte, kupujte. To je celé jejich poselství. Žijí z reklamy a pro reklamu, to je jejich hlavní účel -všudypřítomné, agresivní reklamy je v některých časopisech obsaženo až 50 procent. Všechny časopisy se pečlivě vyhýbají politice – podle mne je to záměrné pěstování ženské omezenosti. Takže prodavačka měla pravdu, všechny jsou na jedno brdo, nemají duši, jsou to pouhé reklamní poutače, sladký, přímo přeslazený obrázkový kýč, jak bič. A já se ptám: Jsou opravdu všechny ty šéfredaktorky tak omezené, když se domnívají, že politika k ženám nepatří? Toť otázka!
Ale už sám fakt, že feminismus i bez nich stále tvrdošíjně existuje svědčí o tom, že ve společnosti pořád ještě cosi skřípe. Přirovnala bych to k situaci, kdy se na nějakého drobného malého človíčka ze všech stran valí chlapiska v tlačenici a tisknou ho ke zdi tak, že nemůže pomalu ani dýchat. Pak ovšem malému člověku nezbývá než občas zaječet, upozornit na sebe, aby ho ti hromotluci neumačkali. A o tom, že ženy jsou zavaleny chlapským světem, řízeným pomocí peněz není pochyb.
Kdo jsou tedy feministky? Jaký je to typ žen? Podle mne jsou to citlivé ženy, které nesoustřeďují svou pozornost sobecky úzce jenom na své zájmy a svou rodinu, ale snaží se změnit krutý svět kolem sebe. Feministické hnutí není nepřátelské vůči mužům, je jen namířeno proti nadutosti, hrubosti, surovosti a nespravedlnosti. Cílem feminismu je odstranit zastaralé myšlení, pohlavní rasismus, předsudky a tabu mezi světem mužů a žen. Feministky netouží být chlapem, ale usilují přesně o pravý opak: snaží se rozšíření ženského vlivu na svět, aby nebyl tak jednostranně mužsky tvrdý, necitlivý, nelidský, aby byl žensky měkčí. V žádném případě tedy neusilují o to, aby se žena chovala jako chlap. Ale snaží se o to, aby byla žena hrdá na to, že je žena.
Žena může muže milovat, muži ji mohou nesmírně přitahovat, a přesto může být feministkou jako hrom. A to z jednoho prostého důvodu: má v hlavě rozum i cit a umí samostatně přemýšlet o různých podivných negativních jevech ve světě. Koneckonců ne feminismus, ale vzdělání žen způsobilo, že jsou všechny jakoby nakaženy stejným virem: dovolují si kritizovat muže, což dříve nebylo. Právě vzdělání, kterého se muži u žen tolik obávali, způsobuje, že se budou muset definitivně smířit s tím, že se už nikdy nevrátí doba, kdy žena jako hloupá a nevzdělaná husička byla připoutaná ve zdech svého domova jako pes u boudy, kde poslušně čekala na svého živitele, pána a velitele.
Český feminismus je víc než skromný, prakticky neexistuje, má v podstatě jen několik notoricky známých feministek. Vždyť u nás v té záplavě šuntu není jediný feministický časopis! To je mi tedy podivná demokracie. Jen asi pět žen je odvážných a nebojí se veřejně hlásit k feminismu, přesto, že pak musí čelit mnoha útokům. Může mi někdo vysvětlit, co tak strašného provedlo těch pár odvážlivkyň, že je všichni tak strašně odsuzují? Jsou snad nenáviděny za to, že poukazují na to, že se ženy nevyskytují v politice, že berou málo peněz za stejnou práci a že se muži nechtějí dělit o domácí práce? Ale vždyť je to pravda!
Spisovatelka a feministka Eva Hauserová napsala již několik knih, v nichž rozebírá vztahy mužů a žen. Ve své knize „Jsi přece ženská“ se snažila všechny předsudky, jež v naší společnosti dosud panují, vysvětlit z evolučního a psychologického hlediska.
Carola Biedermannová je rovněž spisovatelka a zároveň i právnička, jejíž názory nenechali lhostejným téměř nikoho. Napsala knihu Mstivá kantiléna, v níž dráždí muže podobně jako toreador býka rudým šátečkem. O domácích pracích tam totiž píše tímto stylem: „Muž má podivný vztah k některým úklidovým pomůckám. Hadr nebo koště jsou pro něho totéž co kastrační kleště. Předklon, když by měl sebrat smítko ze země, chápe jako symbolické vzdání se nepříteli. Vzácně je schopen luxovat, protože lux je pro něho náhražkou penisu a samo luxování symbolizuje soulož.“
Spisovatelka Alexandra Berková píše řízně a nebojácně, ale bohužel jí málokdo naslouchá. Je vysloveně mateřský typ, ale to jí nebrání v tom, aby kritickým okem nezhodnotila činnost mužů na této planetě: „Velkolepé přírodní soužití se odehrává z velké většiny kooperativně- nicméně Homo sapiens žije ve znamení nadvlády a boje. Ve stále řidších obdobích míru zahálející válečníci vyžadují drogu vzrušení; běžný lidský život je do té míry nezajímavý, že je třeba stohů válečných knih, tisíce metrů filmů plných sténání, krve a drcených kostí, aby se potěšilo bojovné srdce muže. Droga boje, ať už skutečná nebo simulovaná, prostupuje jeho nehrdinské všední dny v čase práce i odpočinku, zatímco zabíjecí hračky učí chlapce, že síla a konfrontace jsou nejlepší komunikační metodou. Politické partaje, odkojené ´třídním bojem´, se vůbec netají svým programem boje o uchopení moci, třebaže by ´moc´, totiž možnost ovlivňování věcí veřejných k obecnému prospěchu, měla z kvality jejich programu teprve vzejít jako druhotná.
Boj, konfrontace, srovnávání, soupeření prosáklo do škol i postelí a stírá nemilosrdně radost z nezaměnitelné individuality, která je vlastně to jediné, co na světě skutečně máme.
Taktika a strategie, soupeř, vítězství, buď-anebo, skolit, srazit, dostat do kolen- to je běžná terminologie ve světě glorifikované síly. K tomu patří i pohrdlivý postoj ke všemu, co není anebo nebude bojovník: k dívkám a ženám, k rodičovství, k přírodě, ke kulturním statkům, památkám, ke starým lidem. Na celém českém feminismu, který se ještě ani nerozkoukal, jsou nejzajímavější agresivní reakce uražených mužů a závislých žen, které se bojí, že by o přízeň mužů mohly přijít.
Tady jde o zjevný a prostý fakt, že bílý muž vede svět k záhubě. A pokud ženy co nejdříve výrazně neovlivní běh věcí veřejných, čeká nás katastrofa vojenská nebo ekologická. Některé země, například skandinávské, už tuto skutečnost reflektovaly: ženy tam mají většinu v parlamentě i ve vládě, aniž by tím mužská hrdost nějak utrpěla.
Mýtus agresivního samce ovšem ničí především muže samotné: dostát obrazu, který si o sobě vymysleli, je vyčerpává, neustálá konfrontační pohotovost je udržuje ve stresu a okázalé pohrdání vším ´ženským´odsuzuje k samotě. K psychologům bych nikdy nešel, praví takový chlapák, křehký ve své tvrdosti. Programová nelaskavost mu bere právo na pláč i sílu ke slabosti. Apriorní nedůvěra jen prohlubuje jeho izolaci. Vzmužit se zní pozitivně- být zženštilý, znamená něco fuj, zatímco praxe ukazuje, že muž opravdu zženštilý by musel prokázat vyšší operativnost, větší pružnost, vyšší vnímavost a míru odpovědnosti, musel by odvést několikanásobně vyšší výkon, lépe a bezpečněji řídit auto a dožít se vyššího věku. A vzdát se oblíbeného pocitu převahy, ovšem. Vzdát se milované moci.
Až tohle muži pochopí, velmi se jim uleví- zatím ale bez drogy moci zřejmě nemohou být, protože jim svět bez všudypřítomného násilí aspoň simulovaného, připadá buď nudný- anebo se ho bojí.
´Hledáme ženy na úklid a muže do vedení´, praví inzerát v Annonci. A tak se muž jako jedinec- i celá jím řízená společnost- zříká všeho pozitivního, co žena do života vkládá. Žena to tedy dá dětem. Anebo vnoučatům. Anebo zvířatům. Zahrádce. Anebo přítelkyni. Zatímco bílý muž stojí na špici pyramidy, kterou si vymyslel, vede svět k jisté záhubě, vzpomíná na maminku. Pán tvorstva je sám a je agresivní, protože má strach.
Sejde-li se pár mužů, bu´d se za chvíli poperou, anebo zvolí předsedu- ale vesmír- zdá se- ten na pyramidy nehraje; heirarchické vidění světa je čistě jen lidský- a pánové prominou- typicky mužský, protože vojenský výmysl. Vesmír sám ale suboordinačně uspořádán není a svět bez člověka je neuvěřitelně pestré místo soužití nekonečně různých forem; žádný tygr neřídí život kočky a nežádá po tygřici, aby mu sloužila, jsouc slabší. Ryby nevítězí nad vodou a ptáci nezamořují vzduch. Nenechme se mýlit ´krutými´ obrázky z přírody: žádné zvíře nezabíjí z principu, z důvodů ideologických, rasových či kvůli tvaru lebky nebo barvě pleti; žádné zvíře také nezabíjí v zastoupení: škrtem pera, rozkazem nebo stisknutím knoflíku; žádné zvíře nefinancuje zabíjení ostatních jen proto, aby se hýbal obchod se zbraněmi.“
Potěšitelné je, že neexistují jen feministky, ale existují i muži-feministé. Kdo to jsou muži feministé? Někteří muži o sobě s oblibou říkají, že mají rádi ženy. Ale myslí tím jen to, že si s nimi rádi zasouloží. To, že se ženami někdo rád spí ještě neznamená lásku k ženám; takový člověk může naopak být tím nejhorším misogynem pod sluncem. Feministou je muž, který má ženy skutečně rád, rozumí jim, chápe je, soucítí s nimi a zastává se jich. Slavným feministou, který ženy skutečně miloval nejen fyzicky, ale i psychicky byl Casanova. U nás byl velkým feministou například Vojta Náprstek, jež pomohl založit dívčí školu. Nebo náš nejmoudřejší a nejvzdělanější první prezident- T.G.Masaryk. Taky básník a původní, opravdový, zapálený komunista ( v žádném případě ne kariérista, spíš nenapravitelný idealista) S.K.Neumann, tvůrce knihy Dějiny ženy, byl jasný feminista. Feminista pediatr profesor Švejcar ve svých pamětech napsal: „Přál bych si, aby se ženy výrazněji uplatnily v politice. Právě politika rozhoduje o tom, zda se určité věci a zásady v praktickém životě uplatní.“ Existují i současní feministé, asi nejznámějším současným feministou je publicista Mirek Vodrážka.
Co říci na závěr o feminismu? Že až se ženy budou více vyskytovat ve vysoké politice, až budou připuštěny k rozhodování o světě, pak feminismus, (čili vlastně jakási ženská politika) spontánně vymizí.Zatím mohou u nás ženy diskutovat o politice pouze na webu (www.hlidacifena.cz), v ženských, antifeministických časopisech je to vyloučeno. K úplnému zrovnoprávnění žen však feminismus nestačí. Těžiště řešení problémů je totiž někde jinde: PENÍZE. Proti vlivu peněz je totiž feminismus slabý jak dětský čajíček. Ženy potřebují pracovat a vydělávat peníze nejen, aby byly osobně svobodné a soběstačné, ale aby za ty peníze mohly podnikat, natáčet třeba pokrokové filmy nebo si mohly založit své nakladatelství či noviny. A dostáváme se k nejzávažnějšímu 4. bodu, který brání ženám vyšplhat se i do vysoké politiky: peněžní vztahy ve světě.
Hodnoťte:
Zhlédnuto 128x
Já jsem zažila hrůzy : otec alkoholik , líný sobec a čítankový patriarchální despota sprostě celý život využíval maminku , která ze svého platu prodavačky živila rodinu včetně otce – on co si vydělal také sám rozházel , jako “ odměnu “ měla maminka surové bití , nadávky , urážky ( otec silný dvoumetrový chlap , maminka drobná žena ) , vynucování sexu – i vydíráním , že ublíží dětem , zastrašování střelnými zbraněmi , které otec legálně vlastnil jako myslivec a člen střeleckého svazu , maminka se ho pochopitelně bála a měla strach cokoli podniknout , neměla již rodiče ani své příbuzné , ale bydleli jsme v paneláku , takže vše slyšeli i sousedé a všichni z domu o situaci u nás věděli , naše sousedky ( vždy jen ženy ) i několikrát volaly policii – policisté = samí muži nikdy naprosto nic neudělali , ač byl svědků plný barák , ani otci nezabavili zbraně , kterými nás doma ohrožoval , řekli nám “ ať si to vyřešíme sami “ – ale jak , to opravdu nevím !, byly jsme dvě dcery a maminka proti silnému ozbrojenému agresivnímu chlapovi ! K nám dcerám se choval také otřesně ( takový domácí islám – a to ještě v té nejhorší podobě ) , mlátil nás od útlého dětství za naprosté hlouposti , nařídil nám , co budeme dělat za školu i koho si máme vzít za manžela – sám je vybíral , celý život nadával , že má samé “ slepice “ a žena mu neporodila kluka . A reakce společnosti ? Byl to pašák , řádný člověk a otec rodiny – v hodnocení mužů na sto procent ! Když zemřel na rakovinu ( náruživě kouřil a pil ) celá mužská část příbuzenstva i jeho neodluční kamarádi se vrhli na pohřbu na maminku , že za jeho smrt může ona , neboť kdyby se o něho “ pořádně starala „, tak by nebyl nemocný ! Já jsem se příšerně vždycky vzpírala tomuto hnusnému mužskému světu , vzpírala jsem se fotrovi a jsem celý život svobodná , otevřeně říkám , že jsem feministka – toho nejradikálnějšího kalibru , trubce nenávidím a dělá mi problém je potkávat i na ulici , abych jim nerozřezala na potkání ksicht ! Zažila jsem pochopitelně i diskriminaci ve škole , v práci , obtěžování na pracovišti a na ulici – ale to je běžná zkušenost všech českých žen . Nejvíc mě žere to naprosto nepotrestané domácí násilí u nás doma , kdybychom byli právní stát – můj povedený fotr měl dostat mnoho let natvrdo ! ! Nepřestane mě to žrát do konce života i z toho důvodu , že takových podobných případů znám mnoho ! ! Dnes starou maminku mám u sebe a starám se o ni . Ráda bych se angažovala ve feministickém hnutí , ale jsem asi příliš radikální – já trubce nenávidím a vraždila bych je s chutí ! Neříkám jim “ muži “ ani “ chlapi “ , protože jsem v životě potkala jen samé trubce – vychcané líné a falešné tvory , násilníky ,slabochy a zbabělce . Tak si myslím , že ještě dříve než v politice by ženy měly být u policie – aby mohly zasahovat u případů domácího násilí , když se mužům naprosto evidentně nechce zasahovat proti muži – a to i ve zcela jasných případech ! Co myslíte ? Zdena .